Jmelí bílé

slovensky imelo biele, latinsky Viscum album

Čeleď: Loranthaceae – ochmetovité

Jmelí se vyskytuje asi ve 100 druzích, které rostou převážně v tropech Afriky a v Austrálii, v ČR roste jen tento jeden druh.
Jmelí bílé je poloparazitická rostlina, která hostiteli odebírá roztoky minerálních látek, ale závažně hostitele nepoškozuje. Roste v korunách jehličnatých i listnatých stromů. Podle hostitelských rostlin se rozlišují 3 poddruhy jmelí.
Jmelí bílé pravé (Viscum album subsp. album), které roste na dvouděložných dřevinách (např. lípa, topol, jabloň, akát, javor, jeřáb, vrba, bříza, meruňka, hloh, dub aj.).
Jmelí bílé borovicové (Viscum album subsp. austriacum), které roste na borovici a smrku ztepilém.
Jmelí bílé jedlové (Viscum album subsp. abietis), které roste na jedli bělokoré.


Popis rostliny
Při pohledu z dálky vypadá jmelí jako zelená koule o průměru až jeden metr. Listy jmelí jsou celokrajné, neopadavé a kožovité. Z nevětveného kmínku vyrůstají pravidelně větvičky, které se snadno lámou. Namísto kořenů jsou vyvinuty savé orgány, kterými rostlina prorůstá kůrou stromů a napojuje se na jejich cévní systém. Jmelí kvete nenápadně, květy jsou drobné. Květy samčí a samičí se vyskytují na různých rostlinách. Vyrůstají po 2 až 5. Samčí intenzivně voní. Kvete v březnu až květnu. Plodem je bílá bobule, která po rozemnutí silně lepí. Jmelí rozšiřují především drozdovití ptáci. Semena, která prošla zažívacím traktem ptáků klíčí dříve. Jmelí bílé roste prakticky v celé Evropě, ostrůvkovitě také v mírném pásu Asie.

Rozšíření
V ČR se vyskytuje roztroušeně až hojně. V některých územích však vzácně až zcela chybí (např. část středních a západních Čech nebo severozápad Moravy). Celkově roste v Evropě na severu po jih Skandinávie, na východě po Ural a Krym, na jihu po sever Španělska, ostrůvkovitě pak v mírném pásmu Asie, na severu Afriky.

Sběr a sušení
Sbírají se buď celé větvičky nebo lépe jen samotné listy, vždy však bez plodů. Suší se při teplotách do 45 °C. Za nejkvalitnější se považuje jmelí z jabloně, hlohu, dubu nebo borovice, používat by se naopak nemělo jmelí z topolu, které vykazuje vysokou jedovatost. Je-li jmelí užíváno k léčbě krevního tlaku, pak by se mělo sbírat v březnu, nebo v listopadu či v prosinci, pro léčbu jiných chorob je sběr možný kdykoliv.

Účinné látky
Složení i množství účinných látek je do značné míry závislé na druhu rostliny (stromu), na které roste a na době sběru. Obecně však jmelí obsahuje lektin, pryskyřice (např. viskotoxin, který je však ve větším množství toxický), alkaloidy, flavonoidy, cholin, acetylcholin, histamin, organické kyseliny, triterpeny, aminokyseliny, fenylové sloučeniny atd. Přítomnost cholinových derivátů způsobují hypnotické účinky drogy. Viskotoxin působí cytostaticky (tedy má potirakovinné účinky).

Využití v léčitelství
Jmelí snižuje krevní tlak (rozšiřuje vlásečnice), má sedativní vliv na srdeční činnost, působí močopudně, tlumí bolesti hlavy, pomáhá při závratích, zastavuje krvácení, reguluje vylučování žluči a činnost slinivky, užívá se při zvýšené činnosti štítné žlázy, při křečových žilách nebo bércových vředech se doporučují koupele nohou, pomáhá i při některých formách senné rýmy (v tomto případě se přidávají k pitné kůře výplachy nosu mírně osoleným macerátem z jmelí nebo se šňupe usušené jmelí), jako podpůrného prostředku se jej užívá při léčbě rakoviny. Proto, že se některé účinné látky obsažené v jmelí varem rozkládají, podává se nejčastěji ve formě macerátu (jmelí se v množství asi 8 g na 1/2 l vody luhuje ve studené vodě nejméně 4 hodiny, podává se pak 2x až 3x denně) nebo tinktury (20 až 40 kapek, 2x až 3x denně) nebo se užívá jemně pomleté a usušené v jednotlivé dávce do 1 g, denně pak max. 5 g.
  Jmelí se užívá ve formě macerátu (pro jednotlivou dávku 1 g drogy, denní dávka 5 g) nebo záparu (1 kávová lžička drogy na šálek, 2 až 3 šálky denně). Účinné látky se totiž varem částečně rozkládají. Dávky se nemají zvyšovat.

Další využití
V některých zemích se ze jmelí vyrábí silně lepivá pryskyřice, jež je nabízena např. pod názvy Viscinum nebo Viscin a která se dříve mimo jiné užívala k přípravě lepu na chytání ptáků.

Zajímavosti
Jmelí sice odebírá rostlině, na které žije, roztok minerálních látek, ale obvykle ji vážněji nepoškozuje. Na druhou stranu pravděpodobně jmelí rostlině, na které žije předává část svých asimilátů, které jej chrání proti některým živočišným či houbovým škůdcům. V minulosti bylo jmelí často zaměňováno s příbuzným ochmetem (Loranthus europaeus Jacq.), který se vyskytuje především na dubech, opadává a má žluté plody. Plody obsahují mimo jiné také kaučuk, který zůstává lepivý i po zaschnutí a proto se na výrobu lepu na ptáky používalo spíše prý ochmetu, a nikoliv jmelí. Ochmet narušuje vodní režim hostitele a při větším napadení způsobuje usychání dubů.

Historie
Jmelí užívali lidé při obřadech, magii i léčení od nejstarších dob. Podle Plinia jmelí sbírali Galové v noci před úplňkem na počátku roku, který připadal na náš listopad. Jmelí odsekl zlatým srpem. Ve starověku se jmelí používalo jako protijed, proti uřknutí a uhranutí duchy z podsvětí, ale také jako lék na ženskou neplodnost.

Staří Keltové považovali jmelí za rostlinu obdařenou kouzelnou mocí, rituálně ji užívali např. k vyhánění démonů. Vyobrazení lístků či větévek jmelí se také často objevuje na nejrůznějších keltských předmětech. Zvyk zavěšovat o Vánocích jmelí jako symbol štěstí vznikl zřejmě ve Velké Británii a k nám se rozšířil na počátku 20. století. Obdobně ve výtvarném umění větévky jmelí symbolizují štěstí.

V křesťanské tradici je někdy léčivá moc jmelí přirovnávána k moci Krista uzdravovat nemocné. Jmelí je odnepaměti symbolem života a ochranným talismanem.

Lidé dříve věřili, že jmelí udržuje svazky mezi lidmi, protože i bobule jmelí pevně lepí k sobě. Dodnes zavěšujeme jmelí na Štědrý den na dveře nebo nad slavnostní tabuli pro požehnání a jako příslib štěstí do domu. Když zašeptáme do plamínku první zapálené svíčky na vánočním stromečku přání, jmelí nám ho splní.

Zvyk líbat ženy a dívky pod zavěšeným jmelím pochází pravděpodobně z Anglie a k nám se dostal ze sousedního Německa, kam ho přinesli angličtí vojáci. Je kuriózní, že ve středověkém Německu se snítkou ze jmelí označovali veřejné domy jako znamení prodejné lásky. Irové věší jmelí na dveře jako pozvánku k prostřenému stolu a zároveň jmelí chrání jeho obyvatele před zlými mocnostmi a kouzly. V Norsku je jmelí symbolem usmíření. Rozhněvaní lidé se musí pod stromem se jmelím udobřit, jinak na sebe přivolají hněv bohů.

Používání jmelí jako léčivé rostliny nevymizelo ani ve středověku. Podle Matthioliho bylo jmelí lékem proti zimnici, žloutence, průjmu, souchotinám a padoucnici.